Orientace včely je závislá na slunci. Za dlouhá staletí si proto vypracovala i svůj systém, který však bez slunce absolutně selhává. Jde o to, že včela dokáže registrovat úhel dopadu polarizovaných rovnoběžných paprsků na své složené oči. Chce-li tedy letět rovně, letí stále tak, aby na její složené oči dopadající paprsky byly pořád pod stejným úhlem.Představte si, že včela dokonce dokáže odečítat časový posun. Má tzv. topografickou paměť. Prostě ji zavřete v jeden večer do tmavé bedny, dáte jí do sklepa a vypustíte ji druhý den ráno, sebere se, na vstupu svého "mikroprocesoru" (je to totiž pro nás včelaře dokonalý robot) si vloží čas, který strávila v bedně, ona si srovná úhel, pod jakým mají paprsky na její oko dopadat, vyletí do vzduchu, natočí se, aby sluneční paprsky dopadaly na její oči tak, jak dopadat mají, a letí, až narazí na svůj úl. A to doslova. Pokud totiž uhnete úlem jen o deset centimetrů vpravo, pak včelky budou místo do česna létat mimo právě o oněch deset centimetrů.
Abyste nemuseli chodit pozorovat tento jev k úlům, stačí, když zjistíte, že vám včelka vletěla do bytu. Uvidíte totiž, že létá jaksi zmateně. Můžete se dokonce domnívat, že na vás dělá nálety. Pravda však je, že vaše okenní skleněné tabule lámou paprsky dopadajícího světla a to ne pravidelně, nýbrž do miliónů různých směrů. Nám je to celkem "putna", ale včela v tom má pořádný zmatek. Je to jako kdyby vám každou milisekundou nějaký hlas napovídal, že máte letět jinudy. Proto, prosíme Vás, pootevřete jí co nejvíce oken tak, aby na ní dopadalo co nejvíce „nepolámaných slunečních paprsků“ (samozřejmě může být klidně i šero, neboť pro včelu je to slunečních paprsků habaděj) a vypusťte ji ven. Odvděčí se vám třeba opylením květu třešně nebo jahody.